PŘI VÍNĚ.

„Kdys také o lásce jsem skládal píseň

a také rýmoval jsem: píseň – tíseň,

chacha!“

při sklence vína kamarád mách’ rukou

a honem zapil řeč tu trpkozvukou.

„A miloval jsem ji, nu, jak se sluší,

životem celým, celou svojí duší.

Než moje děvče vlásky mělo zlatý

a shlídlo se – nu, proč ne? – na dukáty.

Já, blázen, myslil: Svět se vymkne z dráhy!

A zatím neubylo kapky vláhy.

Šel dál ten starý svět, šel svojí cestou,

a ani neohlíd’ se za nevěstou.

Tu lék jsem poznal od lítosti, vzteku:

tu hořkost zapít, zvolat místo breku

chacha!

Tak najednou jsi vesel jako děcko

a zapomněl a odpustil jsi všecko.

Ono to není sic tak zcela prosté;

ten hořký kořínek dál v hrudi roste,

že občas trhat musíš jej a prudce,

abys tou mukou ušel větší muce.

Jsi jako voják, jenž se raněn vrátil:

zahojil nohu, jen ji o půl zkrátil.

Však zato směleji se na svět díváš

a svobodněji vedeš si a zpíváš.

A zvykneš nosit hlavu vždycky zpříma,

ať nad ní praží, plíská nebo hřímá.

Ba myslím, že tak nejlíp všecko zdoláš,

že pak i na Smrt ,Vítej!’ družně zvoláš.

,Pojď, stařenko! Veď v odpočinek milý!

Vždyť dost hloupostí jsme tu natropili!’

Ach, ach!“

A znovu dobrý kamarád mách’ rukou

a honem zapil řeč tu trpkozvukou.