Při vypuknutí války rusko-japonské.

Kain starý, v člověku jenž dřímá,

nasycen není doposud;

v sny z dálky opět dělo hřímá,

jest vzbuzen dravčí, starý pud;

vše sladké mizí visiony,

jež rozplaskly se v bubliny,

z všech Evropy stran duní zvony

v děl echa z moří hlubiny;

jak v křečích zmítá svět se zas,

vzdán tigrům krve na pospas.

Zde bílí stojí a tam žlutí,

boj Asie to s Evropou,

na dávné vpády myslit nutí,

kdy divokých hord potopou

svět úpěl, chvěl se ve základech

na div čekaje nebeský,

kdy křesťanstvo ve starých řádech

svou pěstí držel Soběski,

neb v zástupy tisíců hlav

pod Hostýnem slet’ Jaroslav.

Zda nejsou věru dnes nám k smíchu

ty všecky míru kongressy,

když z práce ducha bez ostychu

svět, kdy chce, válka vyděsí.

Proč o století zpátky celé

má člověk vržen býti zas?

Proč frasí vyzníti má směle,

co mudrců mu věštil hlas?

Což úloh vyšších není dost

pro celou lidstva budoucnost?

Hned po ruce jsou miliony

ku vraždy novým přístrojům,

leč nešťastných kdo spočte stony,

jichž kletby vzletí k nebesům?

Což není třeba – kam zrak hledne, –

tam ztišit hlad, tu zdeptat zášť?

Tam zahřát prsy matek ledné

a prostřít nad vše lásky plášť?

Do žalářů vjít, do doupat,

chléb světla s chlebem těla dát?

Což caesarů a džingischánů

dost ještě není v dějinách?

Nač zdírat lidstva starou ránu,

jíž trpěl Kain již, první vrah?

Ó snilkové, jak vám jest nyní,

zas mlhou zřít vám do světa,

zde kultury vše dobrodiní,

zde křesťanská je osvěta!

Či slepý odznak prokletí

též nové nese století?

Otázky marné! V nic se řítí,

jak Satan lidstvu zahude,

vzplá šelem starý boj o žití

a lepším člověk nebude.

Sám vinen vším, sám nemá síly,

hráz vztyčit svému sobectví,

dřív nestane, až u mohyly

se zkrvácený prapor skví,

kam laciná si hesla psal,

by vnukům lepším se být zdál.