Při zahájení českého divadla v Brně.*)

Juž minul čas, kdy smutno u nás bylo,

juž minul čas, kdy jméno Čech se krylo

v šat lhostejnosti k práci národní,

juž minul čas, kdy na národní roli

jen kněz a herec byli apoštoly...

Duch nový zavál, svěží, původní,

duch český, jarý, s neúmornou silou,

jenž opět vzkřísil domovinu milou,

by zastkvěla se jako v dávné doby

a svrhla pouta cizoty a zloby.

Vlasť probuzenou plným citem zase

ctí národ celý v neskonalém jase.

Z nás každý cítí, že jest jejím synem,

že žijeme s ní, trpíme a hynem’,

z nás každý věří v její velké příští,

z nás každý vidí, jak se v mlze blýští

zas novou září její diadem!

Jen buďme hrdi otcův příkladem:

ti v míru, v boji, v cizině i doma

vlasť vyznávali srdcem, činem, rtoma,

vždy doufajíce na životní pouti,

že Vácslav svatý nedá zahynouti,

že zradě vlasti trest jde v zápětí!

Vlasť opět vstala, ale jakou snahou!

Vlasť opět zkvetla v krásnou, velkou, drahou,

leč jakou prací, jakou obětí!

A mezi těmi, kdo se přičinili,

by smutné vlasti líce vyjasnili,

byl český herec, český ochotník.

Ba český herec jako mučedník,

jak štvaný cigán bloudil bez odplaty,

jen aby šířil jazyk otců svatý,

by česká mluva vlastí rozletla se,

jak druhdy v lepším, ale dávném čase!

Od města k městu chodil bez únavy,

a naše děje, naše Břetislavy

zas vyňal z kletby, která na nich lpěla.

Jak chudý kejklíř na vesnici nuzné

otvíral dětem staré báje luzné,

až se jim duše plesem, bolem chvěla,

jak otci naši přišli od východu

v zem požehnanou, nehotovou k hodu,

jak od pluhu se Přemysl stal vládcem

a Libuši a lidu svému rádcem...

Tak český herec vesnici a městu

k národním snahám ukazoval cestu.

Chrám Thaliin i budka kejklířova

národní řeči daly peruť znova:

zde bez ostychu proudila se směle,

zde měla kněze, vroucí pěstitele,

zde byla doma, volná, čistá, živá,

vždy nadšená a mocná, působivá! –

Však minul čas, – a národ ve své síle

se kochal v krásném, velkém, vlastním díle,

jež sám si stvořil ve své Praze zlaté;

chrám Thaliin tam nad Vltavou zpěvnou

byl důkazem a zárukou nám pevnou,

že neumřelo slovo živé, vzňaté,

jež český herec rozsil z nadšení,

když národ slavil svoje vzkříšení!

A byť i chrám ten Herostratským činem

se rozpad’ v rumy, vstane v rouše jiném,

a byť i chrám ten vlny požárové

zchvátily proudem, vzejde v kráse nové,

a jako fénix opět zastkvěje se

k hrdosti naší v novém, slavném plese!

A jako prve v uplynulé době

zas Pantheon svůj staví národ sobě,

v dnech Jobových jest pevným heslem jeho

zas jako druhdy „na zdar důstojného“! –

I my zde, haluz Přemyslova kmene,

s nadšeným citem, z mysli sjednocené

Thalii skromně stánek otvíráme,

by pramenem byl národním zkvětu

a český prapor ved’ k novému letu...

Nuž otevři se, milý uměn chráme,

národní mluvě, našim dějinám!

Šiř lásku k vlasti, jazyku i rodu,

sij ušlechtilé pravdy po národu

jak v pravdě čistý, národní náš chrám,

ať ze tvých tichých, osvícených síní

národu zkvétá krásy dobrodiní

a září světlo lásky vlasti svaté

po šírých krajích Moravěnky zlaté!!