PŘI ZÁPADU SLUNCE.

Tak jako dnes to slunce zapadalo,

svit roztesknělý ležel v širém kraji...

Šla vedle mně, šat nemodní a klobouk

snad dostala, kam chodívala učit

dvě tupé žabky. – Oblekám se vždycky

jen individuelně – povídala

s falešnou pýchou, když jsem pohled maně

na její mantilu. Od rána k noci

šla po hodinách, muž byl chorý zlostník,

a čtyři děti, nejstarší šest roků –

a vše to životy své z ní jen ssálo,

vše na ní spočívalo. Bylo jaro,

den v dubnu vlažný, kdy i v udupaném

se srdci stesk a touhy probouzejí

a duše hladoví po jiných slovech,

než denně slýchá. Snad mě měla ráda.

A já jí ani almužnu dát nemoh

jen proto, že tak byla tím, čím byla...

Šli lukami jsme, přívalem prach zlatý

se táhl v dálku po vzbuzené trávě.

A náhle stanula a tiskla k očím

si kapesníček. Potom jaksi stroze

a s trpkou strojeností v hlase řekla,

že musí domů – – – Dnes by člověk plakal...

Ne, není radno zajít v upomínky,

když slunce teskně stojí na západě.