PŘI ZÁPADU.

V zákoutí tichém zapadlém,

kde staré tmavé parky jsou,

paláce šeré, kláštery,

dům nuzný stojí přikrčen

u schodů, jež na Petřín jdou.

Jen smutní lidé chodí sem

poslouchat v říjnu večerem

znít píseň zvonů za vodou.

V tom domku bydlí houslista,

stár, slepý již a žitím mdlý,

a hraje vždy na housle své,

když západ stromy prosvítá,

zpěv tklivý, dávno zapadlý:

o ženě zvadlé v lásky dnech,

o nesplněných slávy snech,

o trpkém mládí hladovém,

o bídě, fatu zoufalém,

o stáří pustém jako hrob

a pláči dávných, zašlých dob.