PŘI ZÁPADU.

Ty klesáš za hory, ó slunce jasné,

tvá rudá záře zdobí vrchů tlum,

a zatím, slunce, co tvá záře hasne,

tu nořívám se v říši snův a dum.

Jak velebné to snění při tvém skonu,

když horám nebetyčným klesáš v klín,

ó v jakých myšlénkách a citech tonu,

když západ na širý svět vrhá stín!

Mé mysli vždy se zjeví lidstvo celé,

já zřím je válčit, strádat, v žalech mřít,

já zřím je hnát se přese pláně stmělé,

a v nitru jeho slyším vášně vřít.

Tu bratr s bratrem utkán jesti v boji,

tam opět žena nabízí svou čest,

a onde chuďas nadějí se kojí,

a tamo opět pláč a nářek jest.

Zde jednoho zřím v přepychu se brodit,

jak vínem tupí srdce svého cit,

a tady opět zřím se množství rodit,

jež odsouzeno v nedostatku mřít...

Tak obraz stíhá obraz v chvatném letu,

až na blankytě vzplanou světy hvězd...

Noc zastírá již oči všemu světu...

Vše sní... Jen ve snech člověk šťasten jest!