Při západu.

Ta divná odpolední chvíle,

kdy západ začne plápolat!

Tu člověk v dlaně hlavu chýle

vzpomínkám nemůž’ odolat!

Ta nebesa, tak leskuplna,

tak září štědra, vznešena,

že v šedé dáli mraků vlna

jest jimi krásně zlacena!...

Ó mladé sny, ó touhy mládí,

kdy raketou verš první vzlet!...

A drsný život dále pádí –

kam člověk cílil!... Kde je teď!...

A západ zvolna dokrvácí,

a zlatá červeň zhasíná,

a člověk s trpkou resignací

jen dál a dále vzpomíná!

Čas urval veršům sílu, vzlety,

a setřel s křídel jejich pel,

a strhal s duše všechny květy –

a člověka zde zapomněl!...

Teď v šedý prostor kanceláře

na hrozných číslic hromadu,

jak z mladosti sen, padá záře

mu hasnoucího západu.

V těch stěnách verš je tíhou spjatý

a bojácný a churavý,

jak pták, jenž o železné dráty

si v kleci hlavu krvaví...