PŘI ZATMĚNÍ SLUNCE.

Kdos děl mi: Pro básníka

to příležitost vhodná,

v taj rozum lidský vniká

se v nekonečnost vbodna.

O kosmu nesměrnosti,

o velebě a kráse

pěj! V stínu hlubokosti

hle, slunce zakrývá se.

Pěj hymnu na přírodu,

již podmaní si člověk,

skly najde tajnou shodu,

jež chyběla tu po věk!

Těm radám naslouchaje

děl jsem: Spi, moje sloko,

neb rci mi, v naše kraje

čí soucitné zří oko?

Ó pověz, kdo se stará

o naše boje, trudy?

o sníh neb květy jara,

o kletbu naší nudy?

Tož nech se slunce tmíti,

nech, ať se země třese,

jen v sobě člověk žití,

v svém nitru svět svůj nese!