Při žni.

Je vedro. – Slunce na schýlenou leb

a na osmáhlé skráně lidí září,

již v širém poli pánům klidí chleb,

své skývy hledajíce v potu tváři.

Do stínu snopů hošek anděl dán,

sní klidný sen – o blahý dětský spánek –

jak v kolébce by písní uhejčkán,

zdřím’, prostřed nejladnějších radovánek.

Kde matka jest? Hle, v práci kloní vaz,

ach, napřed osud zrozeňátka cítí,

na boháčově poli střádá klas

pro hoškovo i svoje trudné žití.

Což synek ví? blah hrstkou kvítí z luk

a nad ním stinné větve lip se kloní,

leč nad mateří lítá hejno muk

a černým křídlem do práce ji honí.

Přec nezná kletby matka, zná jen stesk

a touhu, šťastným zřít své dítě mladé,

leč v krátkém, čase zajízlí snad blesk,

jímž s mateří svět celý v hrob se klade.

O milý hošku, posud netušíš,

co člověk matkou má a co jí ztrácí;

snad tuhnou ručky tvoje proto již,

by boháče jsi živil svojí prací.

Snad hynout budeš, jako matka tam,

jíž štěstí nekyne a nemá zdaru,

i ženu vezmeš si, by jak ty sám

ni rod tvůj nikdy netěšil se jaru.

Snad vezmeš rýč, bys cizí kypřil zem

a strádal, hynul, umřel na porobě

a stupněm ku slávě byl lidem těm,

kdo mnili dary udělovat tobě.