PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI GIOSUÈ CARDUCCIHO.

Jen s určitostí věčných zákonů

co smrtelné svůj časný mění šat,

kmen padá, sladký květ schne v záhonu

a člověk musí umírat.

Když Dryada ze stromu odletí

a duše květu rozplyne se v dech,

přes všecko píseň zbude v paměti

a zníti bude v eonech.

Tak třetí Italie básníku,

Jsi odešel, svůj úkol naplniv,

vzlet orlí měl’s a notu slavíků,

Tvé dílo ční zde jako div!

V Tvé písni bije srdce vlasti dál,

nechť vlastní Tvé se zastavilo již,

v Tvé písni vzruch a vzlet a ideal

i svatých hněvů číš!

A silou, v žití Tobě vlastní jen,

ten mohutný Tvůj zpěv dál zní a zní,

jak byl by Tebou světu odcizen

hlas poesie poslední!