PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI SVATOPLUKA ČECHA.

Tak zlehka stanul, tiše, nečekaně,

ten anděl smrti tobě u hlavy,

svou chladnou ruku na tvé vložil skráně,

jež tolik snesly práce, únavy,

a vlídně slíbal vrásky s tvého čela,

svou bílou zastínil je perutí –

a duše tvoje navždy odletěla

tam někam výš do nebes klenutí.

Do krajů nadhvězdných, do oněch světů,

kde všechen mizí bol a všechen trud,

se povznesla v svém lehkém, smírném letu,

výš nade všechnu bídu zemských hrud,

výš nade všechny strasti, nad vše žaly

se vznesla volně, jak se vznáší pták,

a zmizela jak bílý oblak v dáli,

jejž marně stíhá uslzený zrak...

Tys šel... Až jaro za dobu tak krátkou

již ohlásí se květem na sněti

a nad brázdami s písní svojí sladkou

výš k slunci zase skřivan vyletí,

až první růže zkvetou na tvém hrobě

a v jeden úsměv svět se promění,

že v Čechách jaro jest, pak zdej se tobě,

že jaro jest, zni tobě do snění.

A po létech, až vskutku přijde jaro,

až volně dýchat bude český kraj,

až zmizí vše, co pochmurno a staro,

až naše vlast nám promění se v ráj,

až v hrobě uslyšíš, že dnové šťastní

se lidu tvému přece zaskvějí –

ó, vím, že úsměv líce tvoje zjasní,

a spjaté ruce v snu se zachvějí...!