PŘI ZPRÁVĚ O ÚMRTÍ PAULA VERLAINA.

Ty duše zmítaná a zneuznána,

ty duše raněna a věčně štvána,

teď máš svůj klid!

Zříš do noci, či v pravý úsvit rána?

Kdo můž zde pravým interpretem být,

zda myšlenka, zda cit?

Zda u tvé hlavy po života boji

na jedné straně starý Satan stojí,

na druhé Anděl snad?

Zda splynuls jako krůpěj ve prazdroji?

Zda ztišil’s po pravdě svůj velký hlad? –

Ó marno, zde se ptát!

Dnes hudba duše tvé, ta sladce chorá,

zní přes tvou mrtvolu jak zdálky, zhora

andělských křídel šum,

dí srdci: Ama, labora et ora!

a věčný pohár nevyzpytných dum

ku zmdleným sklání rtům.

Ty duše, celá bolem rozjízvená,

co ran ti daly: Krása, sláva, žena,

jak vše to málo jest!

Za píseň Smrti, kterou vykoupena

se nese duše z bludů lidských cest

ku záři věčných hvězd?