Při zprávě, že kosti Kollárovy do Čech převezeny nebudou. (II.)

Stud sahá v tvář nám plamenným svým nachem

a ruka k srdci sahá v rozčilení,

Ty nesmíš, Otče naší písně, domů!

Však rozvaha se vrací v přemýšlení

a duše chví se strachem,

ret šepce výmluvu: Čas není k tomu!

Však dějin soud ten hřímá hlasem hromů:

Co získal by? Zda z jeho snů jen jeden

je vyplněn? Jest máj dnes, kde byl leden?

Jak mohli bychom vítati jej s plesem,

kde v poutech ruce nesem?

Jak mohli bychom v ples rozhoupat zvony,

kde kletby zní a výčitky a stony?

Moh’ k nám by znáti se? Moh’ sám by říci:

„Zde v posled spočiň, ty můj prachu tlící?“