Při zprávě, že kosti Kollárovy do Čech převezeny nebudou. (VIII.)

A přec chcem žíti, jak Ty’s žíti toužil,

my všichni od Volhy až ku Balkánu,

od Labe k moři, zdeptáni a skláni,

my musíme v budoucna bíti bránu;

kdo běh náš dnes by zoužil?

My nesem božství paprsk na své skráni

a oheň lásky v dělné svojí dlani.

Však spolu ne, na jedné nikdy nivě,

leč každý sám a každý jednotlivě;

to dosti v rozmachu to slední síly,

o bratru bratr ví-li,

že stejně trpí, stejně v boji úpí.

Však ještě dosti nažerou se supi

té naší krve i našeho masa,

než vzejde lidstvu vytoužená spása.