PŘI ZŘÍCENÍ SE KARLOVA MOSTU

Jak trpělivost naše, zkoušen věky,

jsi prolomil se v ráz.

Teď zlomen trčíš z klína strašné řeky,

té, jež kde jakou rozervala hráz

a zákeřnická, hrozná v běsném chvatě

se vrhla na tě, –

a v trosky roztříštil tě dravý nával.

Jak trpělivost naše odolával

jsi proudu, jenž kdy pilíře tvé omyl,

tak tvrdý jako osud náš jsi stával –

a teď se v půli zlomil!

Ó, žalostno, jak spatřil jsem tě, drahý!

Po otcích dávný vzkaz,

skvost přenádherný v diadému Prahy

památník, o nějž rozbíjel se čas,

a klenot, o němž písně lid si zpíval –

to vše jsi – býval.

Teď ze všeho jen troska zbyla trudná,

tvé sochy vzácné pohřbeny kdes u dna,

ty, který věk náš s věkem slávy pojíš,

o sílu svou, o minulost svou zchudna,

jak žebrák nyní stojíš.

Dar Otce Vlasti zkoušené té zemi,

té zemi stálých běd,

v přívalu dravém vzdorovitě němý

vln lstivý náraz odrážel jsi zpět,

jak vrahů hněv o naše tvrdé hlavy

tak příval dravý

se v bouřlivém, leč malomocném vzteku

o tvoje prsa tříštil proudem věků,

jímž v nás i v tebe úklad mnohý nešen.

A přece v bouřích, nepřátelském vzteku

ty pevný stál jsi, vznešen.

Tys viděl v Čechách doby slávy, moci,

ty s králi pojil’s lid,

po tobě dávní putovali otci

na hrobě světců svých se pomodlit.

Tys dávné naše bohatýry vídal,

a slávu hlídal,

jež dříme v hrobkách u svatého Víta –

Tys poslouchal, jak v zachmuřeném temně

lid ptal se v bázni, zda už v Čechách svítá –

Ó, ubohá ta země!

Tak s námi srost jsi v radosti i želi

a byls tak cele náš,

ať v červánky jsme slávy pohlíželi,

ať ptali se, kdy přijde Mesiáš...

Vždy zanícen Čech na tebe se díval

a s láskou sníval

i v cizích dálích o tvé luzné kráse...

Ó, žalostno! Kde teď je vše to, ptá se.

Teď pilíře se v dravou propast sklály –

a přes ní oko v smutku zadívá se

tam, kde jsou naši králi...

A propastí tou voda řve a ječí,

ó, strašný kvil a jek!

Teď jako bouř, zas nářek stále větší,

že díváš se a trneš mimoděk...

A Vltavin proud širý, neskonalý

dál vpřed se valí

a jako bouře rozpoutaná hučí –

a za ní bída, která těžce mučí,

smrt, která mrazí, hlad, jenž pláče temně,

a trosky, jež jsou nad žebráka chudší...

Ó, ubohá ty země! –