PŘÍBRAM.

Z dálky již tě pohled můj s láskou vítá,

když se zraku zjevuješ za šachtami

v tichém snu svém pod Horou Svatou spící,

město mých otců!

Je mi, jak bych znala tě v mlhách věků,

když jsi k slávě rodilo se v hor stráži,

jak bych zřela vyrůstat zdi tvé staré

pod rukou předků,

kteří dávno zapadli beze stopy,

by dál žila práce jich beze jména,

až by jednou potomka vděčný pohled

uctil ji slzou.

A vy, šachty dávno již opuštěné,

kde již nikdy kahanec nezasvítí,

a kde na dně siré té hloubi temné

nezazní: „Zdař Bůh!“

Pro mne stále živé jste v zhaslé slávě,

kdy jste stříbro hrdě v svém nitru nesly,

kladiv tepem zvučíte ve mdlé době

vítězným rytmem.

A má duše naslouchá oněm zvukům,

pohádku z nich spřádá si minulosti,

jimi jako opiem uspává tu

v sladký sen smysly.

Ve snu onom pokleká jako v chrámu

před oltářem, na němž jí prach jen zbývá

ze všeho, co bylo kdys pýchou tvojí,

město mých otců!

A přec dosud klaní se prachu tomu,

odlesku té záře, jež doplála již,

vítá vše, co ozvěnou sděluje jí

tajemství rodu.

Vše, co vrhá světlo v tvé mrtvé stíny,

a co činí výmluvným ticho věcí,

vše, co z prachu život zas nový tvoří

proměnou velkou,

drahé je jí, protože křísí tě zas

z mrákot smrti velikou vlnou lásky,

jíž snad i prach předků se zachvěl v zemi,

město mých otců!