Příbram....

Hle, od příbramských zaznívá

těch stříbrodatných bání

zoufalství hlas. – Toť sirotkův

a vdov jest bědování...

Pod zemí mrou jim otcové

a synové a bratři – –

strhaný zrak jejich sotva

již slunko vzcházet spatří!

Nahoře žal srdcervoucí,

dole hrozné svízele – –

mučedníkům práce všechno,

všechno již jest zmizelé....

Za tu nejhorší mzdu v světě

sta jich životy tratí....

Kdo sirotkům živitele

starostlivé navrátí? –

Proč ochranná opatření

neopatří podniky,

by jisti byli žitím ti,

jimž mzdu platí trojníky?

Což jim po nich! – Vždyť to jsou jen

proletáři ubozí;

jest dost jich, byť nakládali

mrtvol z nich plné vozy....

Avšak nářek osiřelých

dál jde než na nebesa!

On budí lid, jenž neztiší

kostí z „lásky“ – nÓblessa.