Příchod.

Duší mou táhne se veliký sen,

o bratřích, které kdys budoucnost zrodí,

jedenkrát v nádherný sluneční den

u břehů zelených přistanou s lodí.

Nebudou bázlivě klopiti zrak,

však jako orlové pohlédnou kolem,

na čele vryt je jim svobody znak

a tváře nezryty vášní a bolem.

Půjdou přes bláto vsí, prach starých měst,

otevřou žaláře, rozlámou meče a pušky,

v továrních zdech přečtou si bídy zvěst,

ve chrámech pošlapou šalebné bůžky!

Rozžehnou pochodně krvavé v tmách

a havěť nečistou zaženou v dáli,

překročí paláců i chatek práh,

člověka poznají v rabu i v králi – –

Kolikrát bez ozvy zmlkne můj hlas,

než loď se vaše z vln a par vynoří?

Ó, bratři silní! Vím, nedočkám vás –

však denně s důvěrou pohlížím k moři!