PŘÍCHOD MESIÁŠŮV.

A přijde mesiáš a přijít musí!

Ó, jistě přijde lidstva spasitel,

by nás jha zbavil, svírá nás jež, dusí

a rabství znamení nám smazal s čel.

Až člověk nejvíc bolů a běd zkusí,

pak zjeví se on, smutných těšitel:

vstříc hledíme my příchodu již jeho,

my doufáme, my věříme i v něho.

Jenž věky věků ždán byl neustále,

jenž trůnil v nádherných vždy snílků snách,

jenž mocnějším nad mocné bude krále

a ozáří svět jako slunce v tmách,

on blíží se již, přijde nenadále,

by rukou smělou na tmy tvrze sáh,

by rozmetal je, prestol hanby svrhl

a s korouhví svou v sídla slavná vtrhl.

Jím nebyl onen, který na Golgatě

(by lidstvo spasil prý) byl popraven,

jenž v řasnatém a prostém chodil šatě

a pokoru a skromnost kázal jen,

jenž horlil proti přepychu a zlatě

a o království nejsoucna snil sen,

neb každé odříkání zlo jen páše.

Byl jedním z předchůdců však mesiáše.

I zjevil přece mesiáš se pravý!

Šel hlásat učení své v šero měst

a do života hlučné vstoupil vřavy,

radostnou všude rozšiřoval zvěst,

jas nesa zářný v zatemnělé hlavy,

že bratrství všech lidstva spásou jest.

Když strojů hluk se k lidskému nes uchu,

tu přišel a s ním nastal převrat duchů.

Byl krásný májový den. Slunce hřálo,

zvouc všechno lidstvo k něžným lásky hrám

a každé oko blaha tuchou plálo.

Vítězný mesiáši, vítej nám! –

se v sférách širou dálí rozléhalo.

Šel tiše, nepoznán, šel klidně, sám,

šel burcovat lid ze sna k velkým činům,

šel k trpícím, šel k smutným bídy synům.