PŘÍCHOD PODZIMU.

Už opět mlátička svůj známý smutek zpívá,

a nad střechami sletují se ptáci;

už se tak časně, časně svečeřívá –

a zdraví mé se dosud nenavrací.

Den dne je šeřejší, smutnější – a tak němý!

Je záhadnější šelestění stromů –

Co chvíli dlouhý stín se plouží teskně zemí,

a marně ptáš se: Komu patří, komu?

Vše pustne a vše tichne... Na ulici

tak časně rozsvěcují lampy, šerem, zádumčivé,

a v oknech protějších, kde večeří se dříve,

viděti světla žlutá, večera kouzlo snící –

co z šerých komínů kouř v attitudě snivé

výš vznáší se, stříbrný na měsíci...

Tak mě tu zanechaly... Nemocného tělem,

se smutným srdcem tak a se zakletou duší,

ty letní, světlé dny... A v citu roztesknělém

má hlava kývá si a všechno, všechno tuší...

Poslední naděje, jež ve mně zbyla z leta,

teď cítím, jak se s chladem vánku ztrácí;

na střechách, na stromech se ptactvo teskně slétá

mé zdraví, zdraví mé, to se mi nenavrací...

Vím, jedno zbývá dnes mi: Hudbě podjeseně,

v tom stesku cepů smutné, monotonní,

naslouchat oddaně – a patřit rozesněně

v tvář měsíce ve vážném zamyšlení:

Že nutno s odletem se smířit jak ti ptáci –

a jak ty cesty parku chladu, samotě,

jak stromy plačícímu větru... stejně že

mně nutno vzdát se Jí dnes v němé resignaci.