PŘÍCHOD PROROKŮ. (II.)

Pak ulicí světlou šli... Tu náhle obrovské vzhořelo Město

a zástupů černých mrakem se zatáhlo rostoucím z koutů.

Po větru hadry vlály s bizzarních vyhublých těl

a horečně, dychtivě žhoucí plály oči.

Ty zástupy rostly, rostly jak zvětralé ponuré zdi,

na kterých se neuchyt lichotný, přissávající se břečťan.

A zrovna tam stáhly se hrozivě, echo budíce náměstím,

kde z rána heroldi jeli před průvodem triumfalným,

král v zlatohlavu s Neronskou, tvrdě řezanou hlavou,

sbor biskupů, diplomatů a filantropických paní,

řad kněží v ornátech zlatých a měšťanů nahrbených,

a zrovna tam pod tribunou, kde z rána prapory vlály,

kde advokáti národa slavili svátek Nepřemožitelnost

„toho zázračného, toho silného lidu,“

kde zrána heroldi troubili před králem v hermelínu, –

tam hadry vlály s podivných bizzarních těl,

a celá Bída z Města a z Moře a z krajů dalekých

svá roztáhla chapadla přes všecky věže a přes všecky lodi

a přes všecky okolní hory až k obloze mlčky rostla...