PŘÍCHOD PROROKŮ. (III.)

A kdosi ze zástupu zvolal:

„Vy jste-li proroci, jste-li vy apoštolé,

k nám napřed promluvte. Milionů bolest je bolestí naší.

My zdáme se divocí, hrozní, že strhané visí nám svaly,

my vyvrženci jsme vylezli z děr jak prašivé krysy,

z žil země a z vod po krásném tom dojemném ránu,

v němž veliká slavnost byla (však nevíme dosud čeho).

K nám promluvte a ne tam k těm, k těm, kteří nás dosud vraždí,

a u nás svlékněte škorně, na tvrdou zem ulehněte

a s našimi dětmi pojezte, s námi se pomodlete,

a naše prahy a naše stoly požehnejte!

Vy jste-li proroci, vy jste-li apoštolé,

vy jste-li z nás a z našeho lidu a s námi-li trpíte, s námi,

nuž kterého Boha jste proroci? Zda těch, kteří dávno jsou mrtvi,

či těch, kteří rodí se, aby nás na Zemi přišli spasit,

a řekli: Ty, Zacharie jsi tolik již trpěl, žes o srdce přišel.

Teď nikdo se nenajde, aby tě rozšlápnul jako božího červa

a nedopustí, bys hladem skřípal tak příliš zdravými zuby,

a když se k večeru setmí, tvá dcera již nepůjde do ulic nikdy.

Ti bozi řeknou: Zde máš a sprav si člunky na prohnilém stavu.

A neznámá ruka ti pohladí při tom tvou bezbožnou, lysou hlavu:

ta dá ti přec v každé poledne vydělat na kus chleba a mísu s rejží.

To jiný, panečku, začne život. A prsa naší mámy se nalejou jinak,

ten nejmenší také chce žít... Nuž jste-li vy proroci, dneska

k nám pojďte a promluvte k nám a prahy nám požehnejte!