PŘÍCHOD PROROKŮ. (IX.)

Král mračný ponuře seděl a s balkonu tupě hleděl

a nehnul brvou: Pak zasmál se tichým, tak tenkým smíchem

a řek: „toť veselé, vskutku. A maškarní dekorace

ty věže vzadu jak plátnem jsou pohřebním potaženy.

Ty pěstě, můj kancléři, vidím však raději věsit se k zemi

než hrozit k nebi... Kde zůstaly při tom jezdcové moji?

Ty pěstě chci dolů, dolů... Ať biskup slouží mši slavnou

a žezlo mi dejte ze slonové kosti a korunu z démantů zlatou,

plášť šarlatový. Nač ještě otálejí má vojska?

Či nemohou zapomenout, že syny jsou těchto otců?

Za mrtvé rebelly všecky nechť mše se slouží....“

Pak dusné šero

na Město v mlhách černější od moře bojácně táhlo

a v krvavých světlech vzeplálo očima zděšenýma.

Do stínu se krčilo Město a vlny úzkostně lkaly

na modře rozdychnutém, sinavě ztrnulém moři.