PŘÍCHOD PROROKŮ. (VI.)

Stál bez hnutí zástup... A zklamán, ohromen naslouchal slovům,

až reptání v osamělých zaznělo skupinách, rostlo,

až zvlnilo se jak moře a přílivem stoupalo na břeh. –

– „To dlouhá však Píseň!“ kdos chraptivým zasmál se zlobným smíchem

a s balkonů tajený výsměch zaskřípnul škodolibý.

Hned obrovským davem potupný posměch zabouřil rázem,

jak bludičky přeskakoval, jak šelest listů se zdýmal,

jak tisíc by okovů zařinklo spoutaných rukou i nohou,

hadry se k nebesům vzduly na podivných, vyhublých tělech

mrzáci pitvorně vyli a hetéry pokřikovaly,

ve světle lamp žlutém se rudé pochodně zavlnily,

jich jiskry se šinuly v snopech na dláždění rozhlodané,

po vlasech vyžilých žen, jež větrem se rozdouvaly,

nad černými pěstěmi davů, vztýčených do výše vzpurně.