PŘÍCHOD PROROKŮ. (XI.)

Ze zděšené vřavy, ze zástupů postavivších se v zápas

– tak holé a černé pěstě proti vztaženým mečům –

jen jediný z Proroků zachráněn stanul tu na pobřeží,

kde z rákosin lkajících bylo zřít široké moře

a roztrhnuv roucho, zaplakal hrozným a tichým pláčem:

„Náš nepřišel dosud čas... neb nedůvěřuje Slabost,

by nikdo ji neseslabil až k mdlobě, a nedůvěřuje Síla,

by nikdo ji nezměnil v Slabost. Vše, získané věky,

jak skála stojí. Až Kosmos tragickou divokou silou

v své obnově nechá zaniknout vyžilým světům,

a Duše až na trůn vstoupí přes všecky skácené modly,

pak nebude pokořených před svědomím lidským,

pak nebude zardousených před tváří Boha“...

A šelest slyšeti bylo, jak někdo by dlouze plakal,...

skrz třtiny se moře s černými loděmi zrcadlilo

a odlesk požárů rudých z bran Města přeskakoval,

tmou zvony poplašně duněly snivou nocí.

Od téhož autora:

Realistické sloky. Praha. 1890.

Květy intimních nálad. Praha. 1891.

Z mého kraje. Praha. 1893.

Soucit i vzdor. Praha. 1894.

Zlomená duše. Praha. 1896. (Rozebráno.)

Vybouřené smutky. Praha. 1897. (Rozebráno.)

Theodoru Mommsenovi. Praha. 1897. (Rozebráno.)

Prosa. Praha. 1898.