Příchod Slávie.

Odstiň z uplakaných černomrakou očí

Věrným matko synům Slávie záslonu,

Ať už perly kanoucí

Krotkou z tváři rukou zetrou.

Dostis k hanbě věkům hořce opuštěná

Už nad své osudem vlasti krutým lkala,

Mnohých darmo kropivši

Selzami století hroby.

I vkroč volně nyní vládkyně pravdivá

Do svého, kde nový chrámu ti dán oblouk,

A plaš ve hněvu vážném

Metlou modly cizé smělou.

Tužbou prahna mladý národu tvého květ

Viz jak dychtivě se k tvým obětěm žene:

O chop vděčně za hebkou

Jej k oltáře prahům ruku;

Skvoucí, jejž už i sám ctí vrah, aby spěchal,

Otců snažně jarým šlechtit umem poklad,

Klekna přísahu věčnou

Mateřské řeči své slože.

Vzhůru, kdož si Slavem, (lejte se ó vřelé,

Že jsem, proudně z očí selzy vy rozkoše!)

A jda klest zervanou viň

Smírným v kytku ku zápalům.

Neb darmo vzteklený třískaje na svatou

Lípu, mdlé si posud křídla ranil vichor,

An pní, jizvy nepřízně

Zdvihnouc, by zcelely, k nebi.