Příchod Vesny.

Blankytu kůň okřídlený

zlatou hřívou třese:

vzácného je koník rodu,

sličnou vílu od východu

na své pleci nese.

Pyšní se s ní, chlubí se s ní,

vesel skáče s hory;

krasavici oči planou,

vždyť jí zevšad v přivítanou

pějí ptačí sbory.

Sad jí v ústret toužně vzdychá,

hvozd své dumky zvučí,

horských bystřin bílé vlny

všude opálu jsou plny,

křoví touhou pučí.

Na zelenou blanku strání

v čilém mysli vzletu

příroda, ta sličná knění,

dala se juž do básnění

listů, poupat, květů.

A ty listy a ty květy

a ty melodie

a těch perel lesklé chvění

Máj, všem srdcím k potěšení,

v pestrou kytku vije.

Pospíchá s ní k drušce svojí,

ruměn v líci, plesně,

a jak ženich – všemu k žasu –

váže pestrou kytku k pasu

čarodějce Vesně!