Příchod Ženíchův.

V moci tvé je duše moje,

Pane, Bože můj!

V šeru stojím, šerem kráčím,

cestu kážeš ty!

Slovo tvé je jako vítr,

ducha zmocní se.

Odkud věje, kam zapadá,

kdo to vyzkoumá?

Slovo tvé je jako vítr,

někdy šelestí

jako ptáka jemné křídlo,

někdy burácí

jako bouře, matka zhouby,

kéž mě nezlomí!

Stojím v šeru, ve soumraku,

vroucnost v srdci mám.

Co mě čeká, co uvidím,

co uslyším zde?

Podobno bude tehdá boží království

pannám, jež vzavše lampy hořící,

svítáním vyšly z domu radostně

v ústrety ženichu.

Kdo kráčí noční tmou ve vznešenosti své

a září jasněji než slunce svit?

Toť, ejhle, ženích, jenž jest Kristus Pán,

Spasitel, nebes král!

Nad jeho příchodem jásají národy,

prorocké hlasy zvěstovaly jej –

ó hvězdo betlémská!

Na kříži, krví zbrocen, mukou zsinalý,

svým velkým skonem světem zatřásl,

Adamův hřích by s člověčenstva smyl,

beránek hříchů prost!

Tmou noční, kdo to kráčí v božské velebě?

Toť, ejhle, ženích, jenž jest Kristus Pán!

On přijde! Bděte, neboť nevíte

ni dne, ni hodiny!

Jak rajská vůně zahrad růžových

těch hlasů nevýslovná útěcha

mi vnikla v útrobu!

Jest jméno Ježíšovo útěchou,

při jeho zvuku duši slavno tak

a sladce zároveň, jak noci jest,

když hvězdy vzcházejí!

Však, hleďte, co se bělá tam

jak skupa lilií?

To průvod panen bíle oděných,

s dvou kráčí stran, teď clání rukou si

zrak zírající v noc.

Jde městem hluk a hudba tamburin

a jásajících fléten vniká v dům,

co znamená ta radost, která nás

na prahy láká obydlí?

To dozvíme se nyní dojista,

neb, hleďte, jaká záře line tam!

Toť anděl Páně!

Je roucho jeho jasně zelené,

jsou velká jeho křídla z pavích per,

však oka na nich jako oči jsou,

co tajuplnou myslí zírají.

Dbejte, panny, na má slova,

co vám povím, pamatujte!

Ženích kráčí, Spasitel,

nocí kráčí, kolem půjde,

plašte s víček sen!

Dbejte, panny, na má slova,

archanděl jsem Gabriel!

Čekejte zde na ženicha,

jenž jest zrozen z panny čisté,

nestvořený, na nějž věky,

dlouhé věky čekaly!

Ženích, který kolem půjde,

boží syn jest, Kristus sám!

Z mrtvých vstal, jak psáno bylo!

Půjde kolem, slyšte, panny,

vítejte jej! Nezaspěte,

plašte s víček sen!

Poselství to blahé bylo!

Panny z domu odešly,

rozsvítit as lampy svoje

vešly do svých obydlí.

Tichá noc, slavná noc

plná hvězd a tajemství!

Kráčí ženich s nevěstou

oděnou v bělost,

závojů třpytem

cudně zastřenou.

Vítejme je, vítejme je!

Vzplaňte, lampy, hvězdně sviťte,

lampy mystické!

Haluzemi myrtovými

vlajme v noc, svatou noc,

plnou hvězd a tajemství!

Tam sedí tiše, čekající panny,

ty moudré jsou, co sedí na pravo,

neb v nádobě, co od pasu jim visí,

se olej svatý třpytí křišťálem,

toť potrava pro plamen jejich lamp.

Však ty, co hlavy líně podpírají

tam na levo o sloupy z porfyru,

ty pošetilé jsou, jak zdá se mi,

neb bez oleje přišly... Všechny teď,

hle lampy svoje staví na zemi...

Jsou umdleny... Však nocí tichou, slavnou

co duje tak jak peruť andělská?

Toť spánku dech s průvodem matných snů.

Je spánek sladký přítel unavených,

bolesti krotitel, nešťastných těcha

a všeho stvořeného dobroděj!

Jak kolem květů motýl poletuje,

tak bloudí nyní spánek lahodný

kol víček panen... Dech jak jejich tichý!

Jak hlavy kloní s ladným úsměvem!

A plamen lamp, hle, bledne, dohořívá,

jak by se v spánek ponořit chtěl též!

Ty neusínej, jiskro plápolná!

Neb usneš-li, v tmu skaneš bez úsvitu,

a neprobudíš víc se vzplanutím!...

Hluk slyším hudby, svatebního ruchu,

zda probudí se panny ještě v čas?

Ó běda, kdyby příliš dlouho spaly!

Jásej, duše moje probudilá,

Hospodina chval a raduj se!

Ženích blízko! Vzhůru, družky milé,

nový olej vlejte do lamp svých!

Ejhle, hvězdně svítí zase plamen!

Vzhůru lampy! Vlajme haluzemi

v tichou noc, v slavnou noc!

Vítej, ženíchu!

Co se děje, co se děje, co nám plaší sen?

Hudba, světla, radování! Ženích kráčí sem?

Běda nám! Ó, naše lampy, shasly, shasly nám!

Olej! Olej! Oživiti plamen uprchlý!

Ó, sestry naše, slitování mějte,

my nedbaly o olej v pravý čas!

Ó, družky naše, vy nám pomůžete?

Jsme nešťastné, jsme bídné, ustrňte se!

My neblahé, co jsme to učinily,

že zdřímly jsme a že jsme zaspaly?

O světlo lamp svých rozdělte se s námi,

ó, mějte s bludem naším útrpnost!

Což byste na to, sestry, chladně zřely,

kdyby nás ženich beze slitování

od prahu svého domu odehnal?

My neblahé, co jsme to učinily,

že zdřimly jsme a že jsme zaspaly?

Ó, sestry, ustaňte v těch prosbách marných,

my oleje Vám dáti nemůžem!

Vždyť shasly by též naše lampy,

je prázdná do dna naše zásoba.

Ó, rychle, rychle, k prodavačům spějte,

než přijde ženich, rychle vraťte se!

Ó, neblahé, co jste to učinily,

že zdřímly jste a že jste zaspaly!

Ó, jaká úzkost svírá duši! Hynem!

Ó, žel, ó žel, proč nebděly jsme, ach?

Však spějme, spějme, snad nám spása kyne,

snad prodavač nám olej vonný dá

na prosby naše snažné, upěnlivé?

Ó rychle pojďme! Ze sna prodavače

jen směle zbuďme! Ach, my neblahé,

ó pošetilé, co jsme učinily,

že zdřimly jsme a že jsme zaspaly?

Hle, poděšeně, jako holubice,

když jestřáb vrazí v jejich tichý sněm,

se rozutekly panny neprozřetné!

Na dvéře prodávačů buší pěstmi,

sepjaté ruce k nim teď vznášejí –

ó, pošetilé, co jste učinily,

že zdřímly jste a že jste zaspaly!

Ty luzné, panny, bíle oděné,

jak rosa vaše slzy třpytí se

na tvářích vašich, květům podobných!

Je líto nám, že marně prosíte,

však není v domě, čeho žádáte.

Hledejte pomoc, krásné prosebnice,

u sester svých aneb snad vyslyší

vás ženích sám a vpustí do domu

vás beze světla v lampách mystických.

Ó, proč jsme přišly k necitným těm mužům,

to posměch je, co má být útěchou!

My k hodům, žel, ach, nikdy nezasednem,

jsme ztraceny, jsme bídné, zavrženy,

proč zdřímly jsme a proč jsme zaspaly!

Dech tají se mi, úžas jímá mě

a přece oči blahem vlhnou mi,

hle, zlatotkaná koltra sakristie

jest odhrnuta, temně nachová,

a Kristus vyšel v svaté velebě,

bled, s trní korunou... Pomalu kráčí,

kříž nese svůj! Ve velkém mlčení

jde naví příční přímo k oltáři.

Vstříc rozkvetlými ratolestmi z myrt

mu vlají moudré panny, vítající

a lampy pozvedají zářící!

Mříž rozlétla se, ejhle, do kořán

a tisíc světel plane zázračně,

je jedna hvězda tabernaculum!

Už vešel Ženích, vešly panny s ním,

buď veleben, hosannah, Kristus Pán!

Úzkosti výkřik déle neztajím,

hruď rozpoltí mi uvězněný sten!

Ó, běda, běda, třikrát běda mně,

žel nekonečný, žel, na věky žel!

Ó, neštěstí! Váš osud zpečetěn!

Vždyť družky vaše vešly v slávy dům

a dvéře zavřely se dunící,

a venku prázdno, temno, pusto jest!

Je pozdě, pozdě! Běda, běda, žel!

V prah vrhejme se, roucha trhejme

a prsa bijme pěstmi, ztracené!

Slyš, Pane, prosbu bídných, v slávě své!

Hle, s našich čel se řine horká krev,

tak jimi o zem tvrdou bily jsme,

hle, z rukou našich tentýž prýští proud,

o mříž tvých dveří jsme je ranily,

jí v zoufalství svém otřásajíce!

Což, Pane, neslyšíš, jak před prahem

tvým nepřekročitelným vije bol

v noc nepřátelskou, plnou démonů?

Slyš naše lkání, naše výkřiky,

jež v chropot smrtelný se mění už,

pusť, ženíchu, ó pusť nás v dům,

ach, z propasti své bídy voláme:

Ó, běda nám, ó žel, že spaly jsme!

Mně stydne krev, já slyším démony,

jak ve tmě číhající smějí se!

A nový úžas zase schvátil mě:

Na prahu stojí Pán, jak smutný je!

Jak blesk se zjevil, chmůra stíní jej

a hrozný jest, jak bouře na moři!

Amen, pravím, amen, ztracené,

já neznám vás! Kde světla vaše jsou?

Kdo světla mého pozbyl, zapad tmě

a na vždy vzdálen těchto prahů jest.

Amen, amen, pravím, neznám vás!

Zapadly dvéře, uzavřen je dům!

Pán zadul strašně jako vichr

svět zhroutící v záhubu konečnou!

Už němy jsou, ty panny nešťastné,

jak polámané ratolesti,

jak zahozené květy leknínu,

na zemi leží bez pohybu,

na tvářích leží, s prsty zarytými

v prah hluboce!

Bol nejkrutější je v kámen obrátil!

Ó Bože náš, co jako mlnno

se vzduchem chvěje příšerně?

Já tuším kolem sebe něco,

čím se mi vlasy ježí na hlavě!

Co vane z tmy, to není mlnno,

to dech je démonů!

Jim propadly ty nešťastnice!

Jsou souzeny a slzy útrpnosti

mi kanou z očí...

Ó, Pane, prosím ve své úzkosti,

ó, Pane, živ mé lampy plamen Ty,

neb pošetilé jak ty nešťastnice

je srdce lidské, třtina bez vlády!

Je duše lidská temná bez Tebe

a slepě tápá věčně soumrakem,

věčně stoupá, věčně klesá,

věčně touží, věčně bloudí –

buď jí kotvou Ty!

Kéž světlo Tvoje neuhasne v ní,

ať nezdřímne a tupě nezaspí

ten příchod Tvůj, Ty duše Ženíchu,

o to tě prosím, synu člověka,

Ty nestvořený, věčný od věků,

Ó Kriste! Spasiteli! Ježíši!

Amen, amen, amen!