Příchod Zimy.

Sletují se špačci, stráň je holá,

Jeseň přede hedvábný svůj tret,

sivá Zima s vrchů v kraje volá:

„Přijdu hned!

Přijdu zítra, zjasním svahy chlomků,

blesk je ukryt, upoután je hrom –

kmentem budou střechy vašich domků,

kytkou strom.

Roztočím kde které kolovrátky,

vzbudím v síních veselí a ruch,

ne-li květy samy, přijde zpátky

jejich duch.

V oknech bílým skvostem tkvíti budou,

v slunci měniti se zas a zas,

než je v obdobu zas vtělí rudou

jarní čas.

V písně změním různé hlasy ptačí,

cukrování hrdliččino v smích,

jemuž ani síňka nepostačí,

v níž se zlíh’.

Najdou se tu povždy družka s druhem;

nebude-li krásnější to čas,

nežli ten, jenž teskliv roní luhem

slzy s řas?

Líci vtělím květ planého máku,

vzdech váš zašumí jak v chůzi vřes,

srdce budou jako hnízda ptáků:

písní směs.

Vánek změním v lásky celot plesný,

růži v purpůr na děv vašich rtech,

a ty bílé astry tomu ve sny,

v hrob kdo leh’!

Každému dám něco za náhradu,

čím by si jak v létě hrdě ved’ –

po špičkách se k vašim nivám kradu,

přijdu hned!“