Příchod

Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,

veliké jitřence! Ó hvozdy zamlklé,

kde vlkodlaci bdí, jichž zraky temnem hoří,

vy znáte strastnou pouť, již nohy naše mdlé

konaly v úzkostech přes skalných štítů stěny,

přes řeky bouřící, kdy dav náš opuštěný

se s vlky potýkal a rval se s Markomany

o bradách nečistých! Ó nivy mlčící,

jež hostily jste nás, kde v tanci naše panny

svým bohům zpívaly, v svá pole zářící

kmen nuzný přijměte a touhou unavený.

V přehořkých hodinách náš dav se ploužil zemí...

Vojvoda zestaral, již hasne jeho hled,

rty touhou chvějí se a úzkostí jsou němy;

za nocí vzbouzí se a k bohům šeptá, bled

ve tváři zamlklé, v níž tmí se kletby stíny.

Je hladov jeho lid, žádostiv živné hlíny

svých polí planoucích v ohnivém žatvy jasu,

svých písní večerních! Ret mnohý, zoufalý,

svou šeptá pochybnost! Ach, ženy! Jejich krásu

déšť leptá, ničí mráz, zrak jejich vychladlý

jest žalem naplněn jak jezera rmut siný.

Po cestách bez konce spěl řad náš utrýzněný.

Ó běd, kdo opustil svou zemi charvatskou,

kdo spálil dvorce své, brav nechal opuštěný!

Své bohy vzali jsme a s hořkou věrou svou

jsme táhli pralesy, kde liščí štěkot smělý

nás ve sny zkolébal, kdy rohy oněměly

a bděli strážcové u ohňů temnem žhnoucích

jak běsné přízraky! Chlad krzna pronikal,

skot tichem noci řval, v zrak našich dětí mroucích

stín klesal nicoty a v srdce naše žal

a rtové blednoucí mdlým reptáním se chvěli.

Však vůdce, tajemný a silný, plný víry,

za nocí hlubokých jak bohů bratr stál

nad spící družinou a vroucně zřel v kraj širý,

snil tiše sám a sám. V dál zlatý měsíc plál

jak bojovníkův štít. Vše spalo v noci mléčné,

i stráže únavou. Hvězd roje nekonečné

mu žhnuly nad hlavou, kde v stříbře bílých vlasů

jich jasné odlesky zasvitly kouzlem tmou...

Pln víry, tajemný a silný – plný jasu,

jak mocnost vítězná šel před svou družinou,

jež k němu zvedala v podivu zraky vděčné!

A v teskném večeru, jenž nad hlavou mu sklonil

peruti pochmurné jak smrti tmavý pták,

hlas jeho hřímavý jak rachot mečů zvonil,

v rouhavé modlitbě bil pýchou do oblak.

A noc když zčernala a hustý déšť se řinul

na smutný tábor náš, jenž v hrůze blesků hynul

a vzlykal k měsíci, jenž jako šílen zůstal

na nebi zkaleném, vojvoda mrazně stál

na hrotu útesu a jako divem vzrůstal,

zrak, blesky oslepen, mu jako hvězdy plál,

a paží vztaženou tichnoucí bouři kynul!

Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,

veliké jitřence! Nad mlžná údolí

se vznáší vlhký zrak, v luk modrý jas se noří,

blaženstvím chvějný ret je pýchou oněmlý.

Nad námi, brázdě vzduch a chvěje perutěmi

pták bílý spěje v dál’. A slunce, přízrak němý,

nám v čela planoucí svůj žhavý pozdrav vbíjí!

Ó slast, zde spočinout’! Své meče nabrousit’,

vší krásy dobýt’ zde, jež zraky naše zpíjí!

Poušť šerých šakalů v sad květný proměnit’

a jako vítěz pak svou pozdraviti zemi!