Příchod.

Žes přišla. – Konečně! Tvá ruka dávno mi už čelo nechladila,

i rety vychladly. – A moje zraky zvykly hledět do daleka –

víš, čekaly, až nové ohně rozžehne zas tvoje vášeň bílá,

až mladé plameny (už pohasínaly) tvá zbudí ruka měkká.

A posaď se, jsi u mne, nohy tvoje cestou jistě zkrvavěly,

chci, abys mluvila, by tvoje bílé ruce ke mně hovořily.

K tvým nohám zasednu a budu poslouchat, jak dýchá smutek ženy,

jak padá noc, jak večer konejší náš velký smutek bílý.

Mou hlavu skryj si do dlaní (už večer k zemi úlisně se snáší

a západ domýšlivý propaguje ostré tóny umírání).

Dej černé růže do vlasů a zpívej mi tu starou píseň naši

o smutných květech, smutném životu – a hlavu skryj mi do svých dlaní!

Pojď, k oknu přisednem. – Noc zaplaví, čím my jsme nehřešili.

Znáš všecky naše hříchy naivní? My dovedem je nezapírat,

viď? – proč? – Ať třeba celou duši ztráví naivní ten hřích náš bílý! –

Žes přišla – tma – a nikde kouska světla – zpívej – budem odumírat. –