PŘÍCHOD.

Přes vlhkost prázdných luk van větru táhne.

Na slunci srpnovém za loukou niva prahne,

ó, zprudka voní to po opožděném seně –

já cítím zvolna, jak jde podzim odměřeně.

Kol niv se zatáčí, přes lada zpráhlá kráčí,

traviny chladnými už dešti zase smáčí,

za ženci, s kosami již vyšli z sžatých polí

jde zticha, upřeně se dívá v úhor holý.

Před sluncem srpnovým si zrak zastírá zlehka,

pod nohou s praskotem se drolí tráva křehká,

co slunce vylévá se ve kraj sesmutnělý,

v sen spících zajíců se nahýbá tam v zelí.

Ó, pušky s třeskotem v krok jeho odměřený

teď vpadly divoce, když stanul zamýšlený

a ruce spálené na horké čelo kladl. –

Jak zašel, s jabloně list žlutý tiše spadl...