PŘÍCHODU RENAISSANCE.

Byl podvečer – V daleku chytaly blesky –

Nad městem stanulo mlčení záhadné, smutné, –

a lidstvo šlo hrozivým ovzduším přípravy k soudu –

Do moře světelných proudění padaly hluboké zálivy tmy.

A lidé nemluvili –

Srdce jejich byla kamenná,

a v ulicích hnily potoky nasládlé krve –

Paláce svítily zarudlým požárem oken

a třásly se brutálním smíchem vysílených Messalin a hetér –

Na rozcestích marně volali proroci a věstci –

Východ otvíral se blesky krvavými jako lůno, jež má

brzy poroditi v bolestných křečích –

A přicházeli poslové se zbělenými hrůzou vlasy

a vyprávěli o dalekých katastrofách –

Ale nikdo jich neslyšel –

Jen dítě jakés v křečovitém pláči svinulo se u jejich nohou –

Vyli psi – a plaše v dálky letělo ptactvo –

A paláce dále hořely záplavou svých oken,

a mansardy a krčmy řvaly do houstnoucích

soumraků surovým spíláním opilých hrdel,

a dýchaly zápachem vylitých vín –

a svítily do tmy bělostí rozhalených ňader

a lesklými liniemi obnažených ženských noh –

Marně východ krvácel tisíci blesků,

marně houstly tmy,

a samy rozeřvaly se zvony hrozným tušením příštích věcí –

Dál vztekle vzpínal se a svíjel hřích

v hrdinských extasích omámených duší –

Dál ulicemi táhly zástupy nahých žen,

a zdarma nabízely svoje lůna –

Marně černalo nebe, a marně vyli psi – – –

A náhle blesk velký pad' – – –

Tajemný, dosud neviděný chrám otevřel své brány,

a velký zástup bílých proroků vyšel bouři vstříc

a žehnal jí –

Byly tmy a blesk – smích a vytí – pláč –

Hrůza toho vidění otupila vášeň lidstva,

zlomila spáry hříchu,

a udusila jeho požár –

Hrůzou bělely hlavy – šílely mozky –

Zachvěla se země, popraskala okna paláců,

a průvan vyrazil dvéře krčem –

a děti, které v hrůzách těch se rodily, měly krvavá znamení –

Hrůzou bělely hlavy – a šílely mozky.

A bílé proudy proroků šly dále žehnajíce veliké

Bouři vstříc – – –