Přijdou chvíle a pak časy.

Přikvačila k Peštbudínu

zimničná choroba,

přišla tam, když k sněmování

dobu našla doba.

Páni právě zasedali,

a tu ona tady,

ihned pánům chvatem řečí

drkotaly brady:

„Mívali jsme velkou bídu,

nyní hojnosť máme,

pomáhal nám Slovák zdatně:

nuže, co mu dáme?

Což mu dáme? pěkné věci:

sloupy, kladky, pouta,

nepůjdeli Maďarovi

volně do chomouta.

V háji naší národnosti

musí být jen klečí,

nebudeli máti klnouť

Maďarovou řečí.“ –

Choří páni, pozor dejte

na zlolajná ústa,

pohrdlému Slovákovi

srdce v prsou vzrůstá.

Živý oheň pravdy boží

zmáhá se mu v oku,

a šablenka z hněvu roste

při ztepilém boku.

Roste jedna, tisíc za ní –

kmitnou v rukou chasy –

přijdou, páni, chvíle rudé –

pak – zelené časy. –