Příjezd do Terstu.

V své obraznosti

vídal jsem moře:

obludu hroznou

zelených očí,

jak o břeh divě

ohonem pere

a jak se pění

ve skalách vztekem.

Supě a duně

vlak už mne nese

ku břehům mořským.

Konduktér volá:

„Pohleďte, moře!“

Vychýlím z vlaku

zvědavé líce,

obludu hledám

s tlukoucím srdcem,

blouznivým okem:

Kde je, ach kde je?

Supě a duně

vlak unáší mne

kol břehu moře.

Nezřím však nikde

představy oné,

jež v mysli mojí

léta už žila –:

pruh zřím jen modrý

v krajině slunné,

neslyším jeku,

náraz vln hlučný.

Supě a duně

vlak unáší mne

po břehu moře.

Ach, totě není

obluda hrozná

báječné síly:

spíš domácí to

beránek krotký,

jakého vídám

u lesa pást se

na rodném luhu.

Supě a duně

vlak unáší mne

po břehu moře.

Toť jasná studna

v zátiší lesním,

v níž hasí žízeň

srny a laně

i paroháči,

v noci pak víly

perou v ní sukně

řasnaté, bílé.

Supě a duně

vlak unáší mne

po břehu moře.

Ach, to vše doma

viděti mohu,

zašeptám sklamán

a chudší o sen

v dlaň schýlím líce,

lituje stovky,

již vydlužil jsem

od dobrých lidí.

Supě a duně

vlak zastavuje

v nádraží terstském.