PŘIJÍMÁNÍ.

Je tráva vysoká v sny něžné skolébaná,

šepotem větru zlíbaná se uložila spat.

Den slunný ztracen zas’ jak hřivna zakopaná,

o které ani nevíme, kde lze ji vyhrabat’.

A v tichu nesmírném vše stojí bez pohnutí,

přestaly stromy šuměti a píseň utichla.

Skloň ke mně hlavu svou, kol věnec ovinu ti,

zulíbám dlouze ústa tvá, jež v touze zavzdychla.

Snít’ dám ti o lásce tím truchlesladkým sněním,

jež vůní dýchne ze tvých rtů jak víno z poháru,

omamné víno rtů, jež blaží zapomněním,

jed sladce mdlý a rozkošný všech květin odvarů.

Ve světle měsíčném mi v přelud bílý vzhoříš,

v div tělo tvé se promění a v zázrak milostný;

tvá ruka chvějící, již na rty moje vložíš,

jak lžíce bude živoucí, v níž pokrm svátostný.

I přijmu tělo tvé, jež do noci mi září

se světlem luny bělostným, v němž rozkoš zdá se chvět’.

Bez hříchu zemřeme jak obět na oltáři,

zápalná obět smíření a marně vzkvetlý květ.