PŘIKOVÁN.

Západ jak žhavá opona plane.

S nehnutých větví a vrcholků stromů

jako přes prsty zkřivené kane

zlata žhoucího proud.

Tam, tam... do dálek... za moře plout – – –

Na vždy, či na čas – –? Odcházím z domu.

Kdos na schodech vzlyká přikrčen v kout – –

Ztvrdni, ó, ztvrdni mé srdce a stichni!

Co ještě chceš – –? Jak úsměvný host

k mému stolu jste zasedli všichni.

Byl jsem sluha váš, dodavatel, mlčící most,

po němž jste k štěstí šli – – Tak nelze mi žít!

Musíš to chápat – – –

V krvi již brodí se raněný západ,

zoufalá luna marně mu podává zlomený štít.

Večer již. Blížím se k horám. Slyšet je skřek.

To orli či havran –? Pod nohou kámen se smek’

a v rozšklebenou propasť s rachotem letí.

Jak jsem unaven – jakobych smrt svou do vrchu vlek’ – –

Tesklivě kopce o své velkosti sní – –

Ticho je, ticho – – Však slyš: Zdola

kdos žalobně, dušeně volá,

hlas dětský jak zvonek ztracené ovečky zní...

Ó, musím k vám, ženo má, děti – –