PŘILÉTLI ČÁPI

Čáp ctěn je u nás českém na jihu

jak ibis posvátný. Kde zrobil si

své hnízdo, jak by štěstí přilétlo.

Sám rád jsem u blatenských rybníků

se za ním dívával, když, vážný krok,

po mokrých lukách chodil nebo stál

na jedné noze někde na břehu

a přemítal. Rád vídal jsem ho vždy

tam nad kestřanskou tvrzí zemanskou

vysoko kroužit a jat do duše

jsem příhodou byl, jež se v Putimi

před lety stala: Požár zchvátil krov,

kde čápi měli hnízdo. Čápice,

ač ze střechy již šlehly plameny,

mláďata svoje, jedno za druhým,

v svém zobanu ze hnízda odnesla

až na břeh rybníka. Od dávných dob

sídlila v Blatné čapí rodina

na starém ovčíně. Tam rok co rok

se navraceli z jara, kolo tam

své zase našli, staré hnízdo si

jen opravili, větry zcuchané,

a žili v míru božím. Ze zámku

se baronessy dívat chodily

na jejich domácnost, a baron sám

je chránil mocnou přízní. Ten, kdo mu

jich návrat z jara první zvěstoval,

byl obdarován štědře. Lidí pak

dost číhalo, by nepropásli jich,

než málokdo se dostal k baronu.

Ve vratech vrátný Johann nechtěl je

dál pustiti, a jestli proklouzli,

nahoře zase bránil lokaj Franz,

a vytáhnuvše chytře zprávu z nich,

s ní k baronu šli sami, ten neb ten,

jen výsměch na rtech. Omrzelo tak

se pachtit marně k zámku s novinou,

a odměnu pak Johann bral neb Franz.

Až zase letos... Hezký klučina

na nízké seděl zídce zahradní,

a bosýma jen klátě nohama,

si prozpěvoval. Náhle pad’ však zrak

mu na nebe a ztrnul: ptáci dva

se velcí nesli k městu. „Čápi!“ – vzkřik’

a se zídky sjel. A v tom hlavou mu

jak bleskem šlehlo: baron – odměna!

A letěl k zámku. Bože, kdyby tak...

Již dávno knížka jedna volala

naň v knihařově chudém výkladci,

leč, kde vzít na ni? Doma kopýtek

a kopyt plno, ale na knížky

tam nezbývalo... Letěl jako šíp,

před zámkem trochu let jen zpomálil

a napial oči... Štěstí přálo mu:

pan Johannes dnes nestál ve vratech.

Tož rychle proběh’ a již po schodech

se vzhůru hnal. Teď druhé úskalí

mu hrozilo, leč proplul šťastně zas:

pan Franz tu nikde. Ale nyní kam?

Na chodbě plno dveří. Které as

k baronu vedou? Napial bystře sluch

a za jedněmi dveřmi slyšel ruch

a hlasy; hbitě vystoup’ na špičky

a zmáčkl kliku. A již v sále stál

a vyrazil, jak kdyby nesl zvěst,

že v zámku hoří: „Čápi přilítli!“

Jen stalo se to, hrozně lekl se

a zastyděl: sál plný hostí byl,

dam, pánů vzácných, a ti všichni teď

ke dveřím, k němu, obrátili zrak

s úsměvem na rtech, ba i něčí smích

se ozval tichý. A vtom lokaj Franz,

jenž posluhoval panstvu, již se hnal

ke dveřím zlostně, než však vystrčit

moh’ chlapce z nich, vstal baron Hildprandt vráz,

a zaraziv ho ruky pokynem,

sám přistoup’ k hošku, vlídně pohladil

ho po tváři a pravil vesele:

„Tak čápi přilétli? Toť novinu

jsi radostnou nám přines’, klučíku,

tu odměním rád!“ Velkou bankovku

pak podav chlapci, ještě zeptal se:

„A co si koupíš za to?“ – „Děkuji“ –

děl chlapec – „knížku koupil bych si rád.“

„Ah, ty jsi čtenář! No, jen uč se, čti,

i studovat snad chtěl bys...“ Bože můj,

jak znal pan baron číst i myšlenky,

jež v dětské duši skryty dřímaly!

„A víš, co“ – dodal – „pošli tatínka

mi do zámku sem!“ Vyprovodil sám

pak chlapce ven, a ten moh’ sraziti

až hlavu, jak teď běžel se schodů

a ze vrat domů. Čápi přilétli!

Zas na starém se snesli ovčíně

v své milé hnízdo. Jak by na křídlech

k nám byli jaro z dálky přinesli,

vzduch zavoněl – toť fialek je dech.

Leč nejvíc štěstí vnesli pod ten krov,

kde v spánku hoch tisk’ knížku k hrudi své

a studentem se viděl v blahých snech.