PŘÍLIV.

Pomáhal příliv – a lodice Dánů jak na oddech

pokryly výspy a břeh,

ale z plujících draků ven řítí se oštěp a meč

na lup a vraždu a seč.

Na krovy slaměných chat již letí plamenný vích,

lká pláč, hřmí ryk a smích,

z Gotlandu travných niv pěst zbrojná štve o překot

do lodic ovce a skot,

na hradby Visby a kláštera Kariny bránu a zeď

útočí zbrojenců změť,

z portálu chrámu však opat jim v ústrety. Pozvedá dlaň:

„U míru svatyně staň!

Pohostinu jdeš-li, nám vítán buď z daleka host;

mnich, sám dne námahy prost,

na stůl ti klade chléb a v rohu pěnivý mest,

cizinci v ochlad a čest.

K ostatkům svatých-li pospícháš k očistě, vítán jsi! Pojď,

kříž tě k pokání voď,

světců přímluvou hřích buď prominut! Bez viny, chyb,

i nám svou modlitbu slib.

Čemu však násilou lámati veřeje, do chrámu bít,

žhavou smolou dštít,

loupiti míru lid, v jich krvi ruce si mýt?

Chrám zněl jen modlitbou díků! Kde brázdou my vedli kdy pluh,

žehnal, jsa s námi zde Bůh!

Nevzněcuj bouři ni z Boha, ni v lidu, zlo platiti zlem –

bezedno moře, hluboka zem.“

Na štít si udeřil mečem a směje se Asker Ryg:

„Důstojný opate Hane, vzdech marný jest, kletba i vzlyk!

Na lup nám bohatý velel – kdy kleteb i pekla se bál? –

udatný Valdemar král.

Zlatý má v koruně kříž, plášť nachu, leč chudý má rub, –

jen mnich se rád s chudobou snub!

Zlato a stříbro a skvosty a klenoty, peníz i kov,

nám vydej bez teskných slov –

však duch poklady hromadí v nebi, na zemi – pěst;

králi, co od země jest!“

Chrám jest i manstýř v úchvatky lupičům. Bohatý lup!

Pod tíhou lodic trup

nehybně trčí v nánosech odlivu: v přílivu hodinu

k domovu obrátí na moře hladinu,

s hlaholem vítězných zpěvů a Gotlandu na posměch

stihnou Dánska břeh.

Kněz Hane zbůhdarma prosí, až k lodím za nimi jde –

Viking pálí a rve.

Pomalu zdvihá se moře. Hrá u lodí slinami pěn –

v písku to sykotá jen;

vlnami lísá se příliv, lne kormidla pod obruč

jak hněvy kalená žluč.

Příboj už vyzvednul lodě. Zní vesel bujarý ráz,

pod břehů vede je hráz;

na přídě prvé zpět Asker Ryg volá i v přílivu šum:

„Opate kněže, klň lupičům!“

Na břehu opat Hane dlí bez hlasu, sám tam a něm.

Blíž kvasí se příboje lem.

Na lodi v dálce však Asker Ryg rouhá se nad vod ruch:

„Opate kněže, kde mstný Bůh?“

Na břehu opat Hane jen klesá do kolen.

– Kypí var zlověstných pěn.

K požáru manstýře v děsu lká bratř: „Spěj, otče, již k nám!

Klň žhářům! Viz, v plameni chrám!“

Opat Hane strnul, pna ruce k nebesům.

Vln příboj rovný dravce klům.

Z hvozdů a polí zpět vrací se lid. „Pust dům i luh.

Lupičům kletbou kde Bůh?“

Neklne opat v bolestných modlitbách – spor vod u nohou,

nad hlavou mraky černou oblohou.

Ostrovem hledí – kol pusty jsou nivy, suť, kláštera krov,

zoufá a nemá slov:

Ve rmutných života vírech, v jich příboji, odboji vln,

jak člověk jest rozbojů pln!

K dálným snů kvetoucích nivám z tmy hlubin zalétá duch,

k oblasti nezemských tuch,

v odboji těla se vrací a padá v zlob změtených kal,

na bídu, hoře a žal,

ku zlatým vrcholům chrámů i nad oblak u věčný jas

ducha pravd vyzývá hlas,

ale zla hrabivým pěstem jen úlomek zlata je drah,

co ohnivých vidin oblačný tah

v života proudu – běd vášnivých vichřic na popud –

tone a tříští se v rmut.

Z příboje vášní, vin cizích – výš k nebi jen vraceti zrak,

buď tělo tonoucí vrak...

Vzdula se vlna a bělostnou pěnou mu oblila skráň –

Bez kletby bouří se sláň,

k ostrovu z pevniny vichor se sápe a supá jak divoký oř

Dánům na příkoř,

trhá jim plachty, dře ráhna, rve lanoví. Burácí řev,

zní praskot a třeskot dřev –

hromová bouře se valí a soptí a dáví. Vln hlod

úžasným příbojem vod

zpět na výspy, skály a bradla štve útokem loďstvo s kořistí

do zhouby čelistí.