PŘÍLIV TEMNOTY

Proč jste mne opustily,

hlasy lidí a města?

Snad právě v tuto chvíli

jde nad propastí má cesta!

Což jste neviděli, že moje oči klečí

a prosí s úzkostí o milosrdenství něčí,

což jste nevěděli, že je-li člověk sám,

padá a padá k hlubinám?

Což nejsem víc než stín, jenž marně s vámi žije?

Noc mlčí z hluboka: jen v dálce půlnoc bije

a ruka mrazivá mé okno otvírá.

Tisknu se ke stolu, však stůl mne zapírá,

prosím svou lampu, lampa mne opouští,

a uprostřed všech věcí jsem sám jak na poušti.

To není již můj pokoj: to pohřební loď

vyplula tiše s mrtvým na oceán černých vod.

Stín mrazivý, jenž moji úzkost hlídá,

na výkřik zoufalství lhostejně odpovídá:

Jedeme do temnot!