Příměří.

Blahé teplo! Ve tvých poutech

k druhu druh se tiskne rád!

Zářné světlo! Ve všech koutech

chvění tvé zřím v plesu vlát.

Vedle krbu kolem stolu

jenom k sobě všichni blíž,

zapijme dnes lidstva spolu

odvěké té bídy tíž!

Kde jsi, soku, nepříteli?

Pojď jen směle přes náš práh,

polibek tě čeká vřelý,

odpuštění dojde vrah.

Kdo jsi sám a bez úlevy,

přisedni sem mezi nás!

Nemáť nade syny Evy

dnes mít moci hlad ni mráz.

Nechať vínem vzproudí zase

v srdci stará, černá krev,

v bratrském tom hodokvase

nechať zmizí zášť i hněv!

Pryč, vy báje, retem lkavým

jež kdy šeptal chvějný ret,

jediným že hrobem tmavým

jesti ten náš širý svět.

Ahasvere, Kaine, Leare,

které mijí hrobu skryt,

jimž nedáno v zemi šíré

kam svou hlavu položit –

Nezírejte zkrvavělým

okem z temna v jizbu k nám,

také pro vás srdcem vřelým

úlevy a těchy mám.

Mnohý z nás, tak stejně bídný,

vaší trýzně rodný brat,

hledá marně koutek vlídný,

kde by mohl dokonat.

Nezhynulo vaše sémě –

běda! stále poznovu

vaše bída v lidské plémě

klade svoji obnovu.

Přec však člověk jednou v žití

rád se sprostí vzdoru pout,

každé srdce touhu cítí

na druhém si spočinout.

A kdo jindy sám šel světem,

dnes se k druhu uklání,

a kde chvěla kletba retem,

dnes jím chvěje žehnání.

Slyšte – co to vane vzduchem?

Zní to smíru hodina,

že jsme všichni bratry duchem,

srdcem – jedna rodina.

Ahasvere, Kaine, Leare,

zmizte za svou oponou,

vaše nářky, kletby syré

v zvucích varhan utonou.

„Narodil se“, zní to vzduchem,

smíru bije hodina,

lidstvo jesti bratry duchem,

srdcem – jedna rodina.