PŘÍMĚŘÍ.

Cos mezi nás a ideál se staví,

jak onen křivý tvor, jejž Gynt kdys viděl,

to z cesty nehne se, náš mozek tráví,

až člověk by se za svou mdlobu styděl.

Znáš síly své a znova zas je měříš,

zříš metu svou – a nelze dospět k cíli;

sta hadů pochyb syčí, sotva věříš,

ach, slova! slova! všecky naše síly!

Pak naposledy mlčení ti zbývá,

jen lze-li s humorem se dobrat hrobu

a druhu zatleskat, jenž slušně zpívá –

však mlčet sám – svou neprozradit mdlobu...