Přímluvčí.

Aja, jsme už bědní

jako Talafús;

my ovesný chlebík,

Žid a Němec hus,

i od naší milučické řeči

vzal si Maďar kus.

Tu my modlitebník,

tu patřičky zas,

tu Vojtěšskou píseň:

„Pomiluj a spas!“ –

div, že nám ten ohník důvěrnosti

v srdci neuhas!

Ó ty, svatý Jano

v prostřed dědiny!

viz, ta naše bída

má už šediny,

nebo nezná v nebi po Slovensku

ani jediný?

Kdybys, Janko, písal

všecku onu zmař,

co nám v příkoř robil

zbojník pletichář,

dost by nebyl jako tam to Blatno

velký kalamář.

A kdy bys i slunka

živý oheň vzal

a tu nebes blánku

celou popísal,

jen by při čítání zbojník v smíchu

hlavou kolísal.

Tonem v bídě, Jano,

po pas, prs i plec,

a takým dáť sílu

tvá jest svatá věc,

sámli nemůžeš to zmoci rázem,

řekni jiným přec!

Náš jsi, už dle krve,

no, tož pozor dej,

pánbožku to všecko

pěkně pošuškej,

tenli pro nás jednou něco zrobí,

potom bude hej!