Princezna Lyoleja.

Churav jsem byl a ve snu

z lenošky, kde jsem dřímal,

slyšel jsem ukolébavku

jarního večera;

slyšel jsem ukolébavku

kmitavých hvězd.

Na staré pavlači domu

tichého jako hrob,

slyšel jsem ukolébavku

jarního večera.

Vůně i záře i ticho,

černé chomáče střech,

zahrady s bílými květy,

blízkost chladivých vod.

Divno... Jak v pohádce bývá...

srdce měl churavé já.

Poznal jsem, že na mne kývá

princezna Lyoleja.

Tak jsem ji nazval. Děcko

žvatlavé, churavé já...

Možná, že zas se mi zjeví

princezna Lyoleja.

S ňader spadlými květy

vždy lůžko mi přišla stlát,

s loutkami stříbrných očí

si ke mně chodila hrát,

a stále u mne jen byla...

a tak mne rozveselila...

Pak, když mne uzdravila,

pak... nepřišla vícekrát...

Ta princezna Lyoleja...

s ní byl jsem již zasnouben,

když prapory na věžích šlehaly

s paláce z mořských pěn,

když hudeb zněl metallický hlas

a slavnost již začala, –

ó, jak mne zklamala

princezna Lyoleja,

ó, jak mne zklamala...!