PRINCEZNA.

Pohřbili knížete

v šerou kamennou hrobku,

zavřeli princeznu

v temnou žalářní kobku.

V ponurém sklepení

bledá princezna snila

o zlatém paprsku,

který věčná noc skryla.

Nadarmo čekala

v slzách tichého stesku,

kdy zlatý paprsek

vzplane v čarovném lesku.

Toužila po záři,

jež si s perlami hrála

a v krvi rubínu

ohněm červánků plála.

Tesknila po jase,

který v démantech svítil,

jak první pozdrav dne

bílou jitřenku vznítil.

Myslila na slávu,

v jaké v zašlých dnech žila,

když na skráň knížete

věnce zelené vila.

Mezitím pavouk si

sítě stříbrné předl

a s bledou princeznou

divnou besedu vedl.

Hovořil o mušce,

která v předivo padla,

když se ke skulině

světla denního kradla.

S úsměvem vykládal,

že si z jejího křídla

zhotovil okénka

v stěnách vzdušného sídla.

Když bledou princeznu

takto rozpravou bavil,

do okna v žalář ji

sličný bohatýr zdravil.

Na rychlém vraníku

klusem přijížděl k věži,

princezna jeho zjev

z dálky viděla svěží.

Doufala princezna,

že sem přijíždí pro ni,

podkovy z dálky však

stále slaběji zvoní.

Vysněný bohatýr

zmizel mžikem jí s očí,

bělounkým šátečkem

za ním marně už točí.

Princezna umřela

steskem za krátkou dobu,

pavouk jí upředl

hebkou smuteční robu.