PRINCEZNA

Rány, jež nesnadno se hojí,

zasadil paní Alžbětě

život. Na růžích ustláno jí

nebylo na tomto světě.

Veškerou sílu starých dní

změnila v starost poslední

o jedinou již o dceru,

jež byla jak květ exotický,

jejž nucen důmysl je lidský

před dechem chránit severu.

S osudem chmurným v stálém boji

držela vetchou ruku svoji

bojácně před mdlým plamenem

života svého dítěte.

Vzpomínka v srdci zmučeném

na čtyři dcery matce té

žila. Tři smrt jí skosila.

Zbyla jí pouze Emila.

A – kdo ví, jaké ze příčiny –

ta měla rovněž souchotiny.

V době, kdy se noc k zemi sklání,

ruce v klín složíc nečinně

hloubala často stará paní

tajemné jakés o vině,

myslila ve své nejistotě,

na chorobné své mládí dálné,

na špatný život svého chotě,

na jeho oči vášní kalné

a na jich pohled nelidský,

když nudu krbu rodinného

a šedou bezútěšnost jeho

opouštěl klidně na vždycky.

Kdo nezná ony žluté tváře

z továrny, dílny, kanceláře,

hubenou hlavu povadlou

nad hrudí úzkou, zapadlou?

Tak často příčinu má stejnou

dvé protivných si výsledků.

Krásou ne věru obyčejnou

obdařeny až k posledku

paní Alžběty dcery byly

od nejstarší až do Emily.

Ne příliš velká Emila

ani zas malá nebyla;

ač stála v žití svého jaru,

plných již byla ženských tvarů.

Na malých ručkách prsteny

nosila, měla spoustu vlasů

světlehnědých, jež v slunce jasu

v lesk svítily se červený.

Jen její jemné na pleti,

kde červeň lící přecházela

v nažloutlý trochu úběl čela,

chorobnost jakous viděti

lze bylo, ale smutek spíše

to zdál se být, jenž z krásy dýše

dokonalé a odlišné

a z hloubky očí přílišné.

Dle vůle lékaře a matky

vstávala pozdě Emila,

a jak jen mohla, snažila

se den si učiniti krátký.

Ach, věru mnohdy s časem rady

prázdným si sotva věděla.

Již při nejmenším nesměla

větříku ani do zahrady.

Chodila tiše po pokojích

v červených pantoflíčkách svojich,

v županu stejně zbarveném,

kol krku krajkou vroubeném.

Piano hrála chvilkami

a bavila se knihami,

však více nežli hrou a čtením

čas trávila svůj dlouhým sněním.

U sebe každodenním hostem

vídala svého švakra vdovce,

který svém po způsobu prostém

proti ní sedal na pohovce.

Povyraziti ji se snažil

vtipů a klepů směsí pestrou.

Každý ho úsměv její blažil.

Měla tak mnoho se svou sestrou,

nebožkou jeho, podobnosti,

jejížto pamět stále drahá

mu byla, a vše, v souvislosti

co bylo s dobou jeho blaha.

V své mrtvé ženy rodině

cítil se doma jedině.

Emila každé maličkosti,

kterou ji bavil muž ten tlustý,

se v blahosklonné zdvořilosti

rudými svými smála ústy.

A tak styk jejich vzájemný

chvílemi byl až dojemný.

Několikráte za neděli

švakrovy děti přicházely,

dva plavovlasí hošíci,

k podivu zdravím kypící.

Podle ní usedali tiše

držíce ve své její ruku,

a starší chlapec říkal v pýše

k ní obraceje hlavičku:

„Jako my, nemá nikdo z kluků

takovou hezkou tetičku.“

Švakr sám nepřicházel pouze,

i jiné přiváděl. A díky

jemu též, nebývala nouze

o zajímavé návštěvníky,

již Emile přec na chvíli

den příliš dlouhý krátili.

Vzal s sebou kdysi hezkého

obvyklou svoji na návštěvu

známého kavárenského,

chlapíka bezvadného zjevu,

divadla předměstského člena,

ne tuze proslulého jména.

Muž mladý tento rozmilý,

pověstný ješitností svojí,

do modrých očí Emily,

že ani, kde mu hlava stojí,

za krátkou dobu nevěděl,

tak hluboko se zahleděl.

Přicházíval co nejčastěji,

by spatřil krásné zraky její

a vždy si našel záminku,

by mohl šlapat pěšinku,

jež měla jeho kroky vésti

ku jeho zakletému štěstí.

O knihy a i o noty

se staral vždy pln ochoty,

recitoval a deklamoval,

námahy, času nelitoval.

Nebyla ale zakletá

střežena panna jeho drakem.

Rozumná paní Alžběta

hleděla na to klidným zrakem,

že Emila má přítele,

ba ohnivého ctitele.

Možnosti rovněž erotické

nic nebála se zápletky.

Nedbala příliš řeči lidské,

byla vždy s dcerou doma v bytě.

Jaké pak pro nemocné dítě

to mohlo míti následky?

Důvěrných hodin radosti

po boku drahé bytosti,

kde srdce divým tempem tlukou

při pohledech a stisku rukou!

Večerních stínů závoje

se kladly na zdi pokoje.

V mlčení dumavého příval

snášející se soumrak zpíval

svou měkkou hymnu vítěznou.

V tesklivé ticho snivě děla

Emila hlavu kloníc: „Měla

jsem narodit se princeznou...“

Dětinská slova tato v hlavě

mladého muže vznítila

sny velké o světové slávě,

jež spřádá si krev opilá,

sny, jejichž krása odpočívá

bílých dnů tuhým pod ledem

a které kritický duch skrývá

před světa mrazným pohledem.

Emila okem zadívala

se ven, kde v rudou záplavu

obloha večerní se vzňala

v posledním slunce pozdravu.

V té chvíli nestřežené herec

poklekl před ní na koberec

(působnost paní Alžběty

v kruh byla vkleta kuchyně)

a zvolal: „Moje bohyně!“

a její prsty na rety

ve dlouhém tiskl políbení!

„Vládkyně čistá mého snění!

Nemohu déle žíti svým

v zmučené duši s tajemstvím.

Učiním proceduru krátkou

a zítra promluvím s tvou matkou.“

S výrazem slavnostním v svém zraku,

v kravatě bílé, černém fraku

den této po události

v polední přišel hodinu

a ruku o Emilinu

požádal ve vší slušnosti.

Velice překvapena byla

tím paní Alžběta div na zem

talíře z ruky nepustila.

Však vzpamatovala se rázem

a řekla v náhlém hněvu mu:

„Nepozbyl jste snad rozumu?“

Šílenství ovšem něco vždycky

při vážných bývá úmyslech.

Odvětil herec lakonicky

však: „Jsme, tak doufám, při smyslech.“

Pro chorou ženich! Herec k tomu,

jenž pozdě v noci chodí domů!

Nešťastná matka snažila

se vyhnat jemu rychle z hlavy

naději všechnu moudrou řečí.

O Emilině mluvila

obavy vzbuzujícím zdraví,

o žití, jež je v nebezpečí,

dávajíc na srozuměnou

milenci, pouštět do ničeho

že nelze se, a všechna jeho

námaha že je ztracenou.

Než herec pouze odpověděl:

„Znám nyní slečnu mnoho neděl,

z vás mluví úzkost z dávno zašlé

věci. Vždyť ani nezakašle!

Ostatně chci ji ošetřovat.

Chci ji jak oko v hlavě chovat.

Mou láskou její pozvedne se

zdraví.“ Hlas selhal v hrdle mu.

„O milostpaní, nestavte se

přec proti štěstí našemu!“

Stupňovala se příkrost v hlase

a slova prudší stávala se.

A poznavši, že nenapraví

proudem slov potřeštěné hlavy

a zcela zbytečná že ta

je hádka, paní Alžběta

děla: „Tak můžete se ztratit

a již se nemusíte vrátit.“

A klobouk do ruky mu dala,

na dveře zkrátka ukázala

a vidouc, že k nim neutíká,

řekla: „Mám poslat pro strážníka?“

Nápadník odmítnutý psal

srdcelomné a bezvýsledné

listy, kol domu potloukal

se smutně za noci i ve dne.

Však vida marnost svojich snah,

že by kdy mohl ještě v žití

známého pokojíku práh

královny svojí překročiti,

rozumně uchýlil se stranou

s krvavou ve svém srdci ranou.

Na boj ten svoji za osobu

vášnivý po celou tu dobu

jen jako divák Emila

nezúčastněný patřila.

Ne že by byla chladnou tak

bývala. Spíše naopak.

Krev často touhy plápolání

do horkých vhánělo jí skrání.

Pod stálým dojmem obraznosti

své výtvorů však kouzelných

nemohla v slepé oddanosti

nikomu z lidí smrtelných

v lásce, jež v požár duši vznítí,

své srdce k nohám položiti.

Ztrávily zimu kolikerou

na dálném jihu matka s dcerou

v léčebném místě pro nemoci

plicní, kde živí doufají

v budoucnost, a kde potají

mrtví se pohřbívají v noci.

Emile, jak ni nebylo

při žití jinak možno takém,

na objemu pak přibylo,

což bylo velmi dobrým znakem.

Konečně všech těch po obětech

se mohlo ve třiceti letech

říc’ o ní, že je zachráněna.

Švakrova se z ní stala žena.

Muž každé přání z pohledu

jí četl, plny ohledů

k ní děti byly, matka bděla

nad ní, jak ve zvyku to měla.

Emila byla uznalá,

milovati se nechala.

Chodila tiše po pokojích

v červených pantoflíčkách svojich.

Jen v jejím srdci uzavřeném,

od všeho světa v odděleném

koutečku šerém bez slunka

se leskla zlatá korunka.