„PRINCEZNA“.

Že u věk pozdní přec přišlo to dítě,

s ním se tak láskali zjevně i skrytě:

„Princeznou“ byla jim, cílem všech tuh –

měli dost na to a – zdraví dá Bůh!

Matka pak umřela. – Sotva rok mizí,

ženu si tatíček přivádí cizí,

sobě snad krásnou, jí ale zlou,

jak už ji lidé tak macechou zvou.

Pod vášní dobrý cit dusí se, hyne,

k otcovu srdci se macecha vine –

dceruška pro měkkosť pohledů, slov,

chce-li, ať chodí si na matčin rov!...

„Bože můj, Bože můj, naděje žádné!“

Vždyť už i otec jí ku smrti chřadne,

všecko ji opouští, cizí je svět –

dcerušce, sirotku, dvanáct je let.

Dceruška kvítek je útlý a bílý;

macecha-vdova vnad plna i síly,

bohatý závoj a pod ním ten zrak:

o muže mladého není zle pak!

S macechou otčím je v pokoji druhém,

sirotek napřed kdes s pláčem, svým druhem,

dorůstá, chápe cos, zří stále víc,

cit svůj jen ukrývá pod němou líc.

Aby ji provdali? Škoda je věna!

Samať je bez krve, tichá jak pěna,

k děcku pak potřebí jejího náručí –

aspoň se něčemu pro život naučí!

A přec jim vadila v činu i kroku.

Než jí však bude těch dvacet čtyř roků,

podíl je u nich tak nejlépe skryt –

stravu má z něho i útulný byt!

Avšak, což ona ví?! Snášela všecko,

jen když se aspoň jí, když byla děcko,

jak ji ta matička, otec měl rád,

na jejich hrobě smí o tom všem zdát.

Tam si tak posteskla touživým hlasem;

až příkře děli jí: „Plýtváš jen časem!

Tam ti nic nedají, u nás jsi teď,

stále co dělat je, práce si hleď!“

Jak rána kamenem, když vrazí na sklo,

cosi jí u srdce chytlo a prasklo –

jak by jí unikla všecka krev, dech,

stála tu zjevena po slovech těch.

Rázem teď cítila všecko a znova,

ústrky, pohledy, nevlídná slova.

„Když marna modlitba, nepomoh’ pláč,

nežli to snášeti – uteku radš!“

Ráno již kvapilo v teplý den, svěží.

Od prázdné postele macecha běží,

s otčímem láteří –: „I vzal ji ďas,

však se nám k obědu navrátí zas!“

Nepřišla. – V službě hůř chleba se nejí

než s tím, co dala v něm macecha její;

aspoň tak denně zrak její a cit

slzami, hořkostí nebude ryt.

Nepřišla. – Kdo by se staral dál o ni? –

V městě však za květem hřích se jen honí,

a její jemná pleť, panenský zjev

mnohých zde roznítil oči i krev.

Stokrát se chtěla již vrátit přec domů.

Ale co řekli by lidé dnes tomu?

Hlavou by kývali za ní již snad –

prsou květ natržen, den co den vad’!

Až uvad’ docela pod vášní jedem.

Kalný vír života na čele bledém

v krajky i náramky, na ňader dech

na místo čistoty drze si leh’...

A teď se vrátila. Pán s ní, hle, kýsi,

monokl na oku, vyžilé rysy.

Přišla si pro věno – dali je hned,

dospěla všeho, i dvacet čtyř let.

Všickni se divili. Princezna věru!

Každý mít nemůže takovou dceru!

– Ale ten život tvůj, duši a květ,

kdo ti jen, nebohá, navrátí zpět?