Připadám si...

Jedním z těch padlých si připadám andělů,

v pýše jenž nad boha chtěli se vznésť,

stejný s ním slávy lesk chtěl míť v údělu,

jednou s ním v moci býť na trůnu hvězd.

Ty samé pocity v ňadrech mých dřímají,

ty tužby palčivé hostí má hruď,

leč pouta zoufalství síly mé spínají,

s pečetí plamennou: „Nešťasten buď.“

S hněvem a lítostí k nebi zrak obracím,

rej divých myšlenek plní mou leb,

tak v lidské podobě světem se potácím,

a v potu pracně si dobývám chleb.

O jistě jedním jsem z pyšných těch andělů;

žíti jak člověku, toť můj je trest...

muky a bolesti mám jenom v údělu,

svržen byv v země prach s oblouku hvězd!