Přípitek Adamu Asnykovi.

Jsou věštci, kteří věrni idealu

v své duši nesou krásy plamen ryzí,

však smutně žijí v samotě a žalu,

v svých dumách světu jsou a svět jim cizí.

Jich umění jak sarkofagu plamen,

jenž pouze jim v jich srdcí kobě hoří,

jak Pygmalion objímají kámen,

jak faraoni v žití hrob si tvoří.

Jak bozi sedí v póse necitelné,

čas křídlem nedotkne se jejich skráně,

zrak jejich kotví v kráse nesmrtelné,

na lidstvo čekají v dob příštích bráně.

A jiní jsou, též věrní věštbám krásy,

těž v očích nesoucí frýs Parthenonu,

však spolu v přítomné též patří časy,

v spěch jejich mísí hudbu svojich tonů.

Dnes dlaň jich třímá Homerovu lýru

a zítra meč, zedníka prostou lžíci,

jich srdce v lidstva budoucnost má víru,

jsouť pěvci jeho, jsou i bojovníci.

Je za lidstvem pouť dlouhá neunaví,

jdou jako Ruth za ženci s láskou v duši,

vždyť vědí, chrám že budoucnosti staví,

nechť všední vřavou zpěv jich znívá v hluši.

Však přijde čas, kdy pozdraví tu zoru,

v niž věříme, ať v boje tísni, muce,

kdy k pěvců ryzí krásy sednou sboru

a sbratření pak jim podají ruce.

Ty’s jedním z těchto! K písni družíš skutek,

jdeš parnem dne a věříš v lidstva práci,

vždy naděj heslo tvé a nikdy smutek,

vždy k předu jdeš, nechť srdce vykrvácí!

A sotva hvězdám svěříš svoje touhy.

Co tvoje touhy – tam, kde národ žízní?

Co tvoje ztráty – kde půst lidu dlouhý?

Co v boje vřavu s Olympických přízní?

Když národ šťasten, dostaví se sama,

když lidstvo šťastno, každý básník bude;

tak s okem lvím se díváš v lidstva drama

a v nocích bezsených jen cestou hude

mu verš tvůj přísný, vážný, triumfálný,

jenž zkrotí čas a přeletí i hroby:

Ó, mistře, v pochod pozdraven buď dálný,

buď, bratře, zdráv na prahu příští doby!