Přípitek antický.

Hle, kterak hoří v číši zlaté

a usmívá se Dionys,

v rej vábí nás a srdce mate,

jak Maenad ňadra zvedal kdys.

Blesk jeho plaší stíny stmělé

a z duše žene trud a šer.

Ó pijme, bratří, slunce celé

si vlijme do ňader!

Zem velký kvas je. Buďme šťastni!

Hle, písněmi jak zvoní vzduch!

Jest ovšem velká Pallas, v básni

když k hvězdám krásy vzletá duch.

Jeť ovšem svůdná Kypris, v nahé

nás tisknouc dívčí náručí,

když rozkoš trysknouc v oko vlahé

se písní rozzvučí!

Však nejsvůdnější jest bůh révy,

když purpurným v číš okem šleh’,

a z číše v cevy a z těch v zpěvy

plá rubínem na dívčích rtech!

V něm Pallas, Kypris, Olymp celý,

zem, hvězdy, prostory i čas –

Nuž, číše, které překypěly,

až do dna v jeden ráz!